Řečníci

V blízké době budou navržení řečníci schváleni a následně osloveni. V tuto chvíli jsou navrženi tito:

OBECNÉ

Elon Musk (USA)

Narodil se v Jihoafrické republice (1971) a studoval na Queen’s University v kanadském Kingstonu a na Pennsylvánské univerzitě; krátce studoval na Stanfordské univerzitě v Kalifornii v USA.

Patří k těm postavám, které nesmírně přispívají k utváření lidského vývoje. Je spoluzakladatelem nebo spoluvlastníkem několika společností, jako je kosmická společnost SpaceX; automobilka Tesla Inc. Open AI; Neuralink; SolarCity; Zip2; X.com a mnoho dalších. Stanovil si několik cílů, na které se ve své kariéře zaměřil, jako je zpomalení procesu oteplování planety, činnosti, které zajišťují udržitelný rozvoj a prosperitu lidstva, nebo zachránit lidstvo tím, že učiní život mezinárodním. Vize Elona Muska byly ovlivněny sérií Nadace Isaaca Asimova. Elon Musk poprvé představil svůj plán osídlit Mars v roce 2001, aby jej konkretizoval přesnými údaji v roce 2011. První člověk se na Mars dostane za deset až dvacet let. První stálá kolonie bude zřízena do roku 2040. Ačkoli spekulace Elona Muska jsou v tuto chvíli teorií, protože některé odhady očekávají, že k tomu dojde mnohem později, měly by být sledovány muzei, v ideálním případě s nimi zahájit dialog. Za předpokladu, že se tak stane, budou muzeím poskytnuta jedinečná příležitost dokumentovat začátky nové generace. Pokud se podíváme do minulosti, zjistíme, že důkazy o četných starověkých civilizacích existují pouze díky muzeím a jejich neustálým činnostem. Nyní máme příležitost aktivně se účastnit procesu budování této nové civilizace. Planeta Země nebude o nic méně vzdálená než Amerika ve dnech námořních výprav Christophera Columbuse. Paměťová instituce bude jediná, která poskytne živý obraz planety Země na Marsu a bude schopna zachovat i ilustrace hmotného kulturního dědictví. Budování identity této nové civilizace může mít několik znaků. Pokud chceme kultivovat vztahy s naší civilizací, muzea by měla spolupracovat. Jde o kolektivní sílu muzeí.

https://www.tesla.com/cs_CZ/elon-musk?redirect=no

Ivan Miloš Havel (CZ)

Narodil se v roce 1938 v Praze a je jedním z předních intelektuálů české společnosti. Vystudoval automatizaci a počítače na ČVUT a získal doktorát na University of Berkeley v Kalifornii v roce 1971. Celý život se věnoval tzv. Novým technologiím, umělé inteligenci, robotice a kybernetice. Jeho velkým tématem je přirozené a umělé myšlení, které 30 let přednášel na Karlově univerzitě. Jeho orientace na modernitu a budoucnost, jakož i vědecká a společenská odpovědnost a nasazení ho vedly, například ve spolupráci s jeho bratrem Václavem Havlem, k pořádání bytových seminářů, jejichž tématem byla především věda a filozofie, k vydání „samizdatové literatura“, nebo ke spoluzaložení Občanského fóra v roce 1989. Ivan Havel získal řadu ocenění: Zlatá medaile Univerzity Karlovy, Cena Václava Bendy / Cena Ústavu pro studium totalitních režimů za svobodu, demokracii a lidská práva atd. Je také členem řady vědeckých a sociálních organizací v České republice i mimo ni: Nadace Občanského fóra, Libri Prohibity, Academia Europea atd. Ivan Havel je jedním z důležitých myslitelů a vědců, kteří se soustřeďují na směřování k technologickému a sociálnímu pokroku.

Vratislav Brabenec (CZ)

Český hudebník a literát se narodil v roce 1943. Vratislav Brabenec je jedním z kmenových členů hudební skupiny Plastic people of the Universe. Tato hudební skupina se v 70. letech v Československu stala symbolem protikomunistického odporu. Působení plastic people je založené na ignoraci komunistického režimu, nerespektování pravidel a pro tehdejší komunistickou společnost velmi výstředním a dekadentním stylem a vystupováním. Jejich koncerty se staly symbolem undergrounodvé kultury a setkávání mladých lidí, kteří se přirozeně bránili dohledu komunistické strany v téměř všech aspektech života. Členové Plastic people nevystupovali veřejně agresivně proti komunismu, ale ostentativně ho ignorovali a inspirovali tak velkou část mladé generace. Komunistický režim nemohl tolerovat jejich „svobodné chování“ a tak se kapela i její fanoušci stávali terčem perzekuce, koncerty byly rozháněny policií a nakonec byly členové kapely zatčeni a vězněni. Vratislav Brabenec se stal po svém propuštění signatářem Charty 77 a v roce 1982 byl státní bezpečností donucen k emigraci a odešel do Kanady, kde se věnoval krajinářské architektuře. Krom hry na saxofon se věnuje také literatuře a je autorem řady textů písní Plastic people. Jeho texty i další literární práce jsou plné biblických motivů. V roce 2012 podpořil žádost o propuštění vězněných členek Pussy Riot, protože byly vězněny ze stejných důvodů jako on sám v 70. letech.

HISTORIE

Yuval Noah Harari (IL)

Narodil se v roce 1971 v Haifě. Izraelský historik, který se specializuje na středověk, vojenskou historii a historii jako celek a hledá místo člověka v historii. Ve svých makrohistorických dílech zdůrazňuje kulturu jako primární hnací sílu člověka v dějinách. Hledá místo člověka v dějinách a jeho vztahy v nich. Pokládá čistě makrohistorické otázky, hledá význam historie, „spravedlnost v historii“ a zaměřuje se na historii jako proces, ve kterém člověk neustále hledá nové aktualizace a analogie, a důležitou otázkou v tomto procesu je jeho udržitelnost. V tomto procesu může být například v budoucnu tradiční přírodní výběr nahrazen lidskou tvořivostí, která přinese nové, umělé formy života. Harari také hledá v historii místo nejen pro lidskou kulturu, ale také pro přírodu, přičemž tvrdí, že lidská společnost, ekonomika jsou v zásadě založeny na utrpení hospodářských zvířat a na bezohledném využívání přírodních zdrojů. Transformuje své historické závěry do svých současných aktivit a podílel se například na několika činnostech Hnutí za práva zvířat. Svoje závěry a pohled na historii promítl do svého opus magnum Sapiens: od zvířete k božskému jedinci, který se stal světovým bestsellerem a byl dvakrát publikován v České republice a byl přeložen do téměř třiceti jazyků.

https://www.ynharari.com

Timothy Snyder (USA)

Narodil se v roce 1969 v Ohiu. Americký historik z Yale University, který se zabývá hlavně současnou historií a historií 20. století ve střední a východní Evropě. Jeden z jeho nejslavnějších esejů je Myslet 20. století, který napsal spolu s historikem Tony Judtem. Snyder zkoumá střední a východní Evropu ve 20. století jako prostor, skrz který prošli dva totalitní režimy a v některých částech v současné době probíhá třetí a v některých státech se k nim znovu schyluje. Jako neevropan je schopen dívat se na evropské záležitosti s mimořádným nadhledem a vhledem, přičemž ovládá 11 evropských jazyků, které mu umožňují pracovat s původními zdroji, a získávat přístup k autentickým pramenům. Snyder se neustále snaží poukazovat na hrozbu současného Ruska, kdy prostřednictvím analýzy politického jazyka Vladimíra Putina představuje řadu analogií z nacistické i vrcholné sovětské éry a snaží se objasnit kontinuitu mocenských ambicí a praktik mezi Sovětský svaz a Putinovo Ruskem. Timothy Snyder velmi aktivně komentoval situaci kolem protestů na Ukrajině a následné války na východě země a anexi Krymu. Těmto událostem věnoval knihu Cesta ke svobodě. Své znalosti ze studia řady totalitních režimů stručně shrnul v knize Tyranie, která má sloužit jako průvodce pro budoucnost a lekce z 20. století, jak poznat diktaturu, jak rozpoznat jednotlivé významné rysy začínající tyranie a zastavte je včas. Jako autor a komentátor přispívá kromě svých populárních knih v řadě významných amerických a evropských periodik.

https://www.timothysnyder.org

Svetlana Alexievich (BY)

Narodila se v roce 1948 na Ukrajině. Běloruská spisovatelka a investigativní novinářka, která je držitelkou Nobelovy ceny za literaturu. Ve své práci se zaměřuje na důležité milníky 20. století, zejména prostřednictvím vzpomínek svědků. Tvrdí, že 20. století nelze vyjádřit pouhou fikcí, ale musí pracovat s autentickými vzpomínkami a kombinovat dokument a fikci. Její hlavní témata jsou druhá světová válka, sovětská vojenská invaze do Afghánistánu nebo černobylská katastrofa. V 90. letech byla perzekuována režimem prezidenta Lukašenka v Bělorusku a od roku 2000 žila deset let v exilu. Kritizovala nejen prezidenta Lukašenka, ale i běloruskou opozici, o níž tvrdí, že není schopna jakýmkoli způsobem ohrozit stávající zřízení. Výrazně se také vyjadřuje k ukrajinsko-ruské otázce. Její názory na aktivity prezidenta Putina vedly k protestnímu opuštění ruské pobočky PEN klubu. Úpadek „postsovětského člověka“ a současného stavu postsovětské společnosti je v posledních sedmdesáti letech považuje za  důsledek „vymývání mozků“ a okrádání a vykořisťování které po rozpadu SSSR přišly namísto pozitivní změny. Její nejznámější knihy jsou: Válka nemá ženskou tvář (1983), Černobylová modlitba: Letopisy budoucnosti (2002), Čas z druhé ruky: Konec rudého muže (2015).

Olga Tokarczuk (PL)

Narodila se v roce 1962 v polském Sulechowě. Polská držitelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2019. Její tvorba zahrnuje poezii, eseje i scénáře. Dlouhoudobě se věnovala své psychoterapeutické praxi a také se dlouhodobě věnuje politice a je členkou Strany zelených. Kromě její literatury je Olga nejlépe známá svými společenskými aktivitami, které se však výrazně odrážejí v její literatuře a přispěly také k získání Nobelovy ceny. Olga Tokarczuk je proti silně konzervativnímu řízení polské společnosti pod vedením Strany práva a spravedlnosti. Její kosmopolitní a citlivý světonázor ji vedl k řadě témat, jako je feminismus a ženská problematika, ale také k protestům a kritice současného, ​​nejen polského, konzervatismu, který se projevuje rostoucím antisemitismem, odmítáním uprchlíků nebo přetrvávajícím tvrdým postojem k sexuálním menšinám. Kromě Nobelovy ceny získala Olga Tokarczuk řadu dalších ocenění, například prestižní cenu Man Bookr Prize nebo dvě nejvyšší polské literární ceny Nike. To, co spojuje její díla, je motto „nevstoupíte do stejného příběhu dvakrát“ a linearita a čas, který se neustále posouvá vpřed.

https://www.facebook.com/olga.tokarczuk.english/

Anne Elizabeth Applebaum (USA)

Narodila se v roce 1964 ve Washingtonu D.C. Americká novinářka, spisovatelka a historička, která se zabývá východní Evropou. Žije a pracuje v Poslku se svým manželem, bývalým polským ministrem zahraničí Radoslawem Sikorským. Ann Appelbaum je autorkou řady knih, které se staly bestsellery. Mezi nejslavnější patří její rozsáhlá monografie Gulag: Historie nebo reportážní dokumentární kniha Mezi východem a západem. Její vhled do dějin Sovětského svazu, postsovětských zemí a celé východní Evropy ji činí jedním z nejdůležitějších autorů zabývajících se východní Evropou. V posledních letech je Anne Applebaum velmi aktivní v tom, že varuje před rostoucím nacionalismem a souvisejícím izolacionismem v Poslku, Maďarsku, na Slovensku, v České republice a dalších východoevropských zemích. Anne Applebaum získala řadu prestižních ocenění. Mezi nejdůležitější patří Pulitzerova cena, kterou získala za svou knihu Gulag: A History.

MUZEA

Niel MacGregor (GB)

Narodil se v roce 1946 v Londýně. Britský historik umění, který studoval moderní jazyky, právo a dějiny umění. V 70. letech přednášel umění a architekturu na University of Reading. V 80. letech se připojil k časopisu The Burlington, kde byl mimo jiné přítomen transformaci časopisu z člena mediální skupiny na nezávislé periodikum. Časopis Burlington je jedním z předních časopisů zabývajících se uměním a designem. Po úspěšné práci v tomto časopise se Niel MacGregor stal ředitelem Národní galerie v Londýně, kde ve spolupráci s BBC vytvořil několik populárních pořadů o umění. Jako ředitel Britského muzea se dostal do popředí britské společnosti a pomohl nasměřovat Britské muzeum do moderní a suverénní instituce. V důsledku toho se výstavy staly provokativnější, a tím se dostaly i do popředí veřejné debaty. Niel MacGregor se nebojí konfrontace a vedl dlouhé debaty o navracení artefaktů uložených v Britském muzeu, do zemí odkud pocházejí, a tvrdí, že kulturní dědictví je třeba chránit před tím, aby se stalo nacionalistickým symbolem. Od roku 2015 je ředitelem Humboldtova fóra v Berlíně, jehož ambicí je stát se uměleckým centrem světa. Dnes je jednou z největších autorit v oboru správy kulturních institucí.

https://www.humboldtforum.org/en/

Barbara Lirshenblatt-Gimblett (CND)

Kanadská muzeoložka polského původu se narodila v roce 1942 v Torontu. Vystudovala anglický jazyk a literaturu, folklór, antropologii, etnomuzikologii, sociolingvistiku a hmotnou kulturu. Zároveň se zabývá dějinami judaismu. Přednášela o estetice, judaismu, cestovním ruchu a muzeologii. Díky své velké šíři působnosti získává nezastupitelný interdisciplinární přesah ve své činnosti, což se odráží i v její práci, kde se jako jeden z největších současných teoretiků muzea podílí na řadě poradních sborů a redakcích renomovaných muzejeních (nejen) časopisů. V současné době je také hlavní kurátorkou hlavní výstavy Muzea dějin polských Židů ve Varšavě. Barbara Kirhenblatt-Gimblett je jednou z největších teoretiků obrazu moderního muzea jako nenahraditelné instituce lidské společnosti.

Charles Esche (GB)

Britský muzejník, kurátor a spisovatel se narodil v roce 1963. Soustředí se na umění, jeho reflexi a vliv na společnost a změny které v ní umění iniciuje a provokuje. V roce 2012 společně s dalšími šesti evropskými muzei inicioval vznik L’Internationale confederation, která dnes funguje jako široká platforma pro výzkum, diskuzi a vzájemnou komunikaci. Své bohaté muzejní a kurátorské zkušenosti předává i studentům jako profesor současného umění na University of Arts in London. Krom toho jako redaktor působí v časopise Afterall Journal, který vychází z Central Saint Martins College of Art and Design. Jako kurátor se podílel, nebo sám řídil a vytvořil celou řadu světových a mezinárodních výstav a uměleckých událostí jako Lost museum, Kunsthalle Oslo, 2017 and Museé Égaré, Printemps de Septembre, Toulouse 2016, the 31st São Paulo Bienal (2014), Jakarta Biennale (2015) další projekty ve Francii, Velké Británii, Slovinsku, Korei, Palestině a jinde ve světě. Jeho hlavní teoretickou náplní je muzeologie, teorie a praxe uměleckých muzeí, a to zejména ve vztahu ke společnosti. Působil jako ředitel Rooseum Centra pro moderní umění ve švédském Malmö a předtím jako ředitel Tramway v Glasgow a založil uměleckou akademii v Edinburghu. Je držitelem řady ocenění jako je European Cultural Foundation´s Princess Magriet Award, Minimum Prize nebo CCS Bard College Audrey irmas Award for Curatorial Excellence. Charles Esche patří mezi nejlepší a nejuznávanější současné světové kurátory a muzejníky.

Zdenka Badovinac (SLO)

Slovisnká kurátorka, spisovatelka a muzejnice. Zdenka Badovinac působila od roku 1993 jako ředitelka Muzea moderního umění v Lublani, které je od roku 2011 rozšířeno o Muzeum současného umění v Metelkově. Badovinac iniciovala první sbírku východoevropského umění nazvanou Moderna galerija 2000+. jejím vlekým tématem je mimojiné i vnímání a historie po pádu železné opony a úloha muzea v tomto procesu, kdy tvrdí, že muzeum a umění musí hrát důležitou roli ve vyrovnávání se s nedávnou historií. Několikrát se stala komisařkou na Benátském Biennale. Mimojiné spolupracovala s rakouskou uměleckou skupinou MONOCHROM, která stojí například na vytvoření fiktivního konceptuálního umělce Georga Paula Thomanna. Velmi aktivně, jako členka předsednictva i jako prezidentka, se podílela na fungování CIMAM (The International Committee for Museums and Collections of Modern Art).

DIGITALIZACE/ TECHNOLOGIE

Alec Ross (USA)

Americký odborník na nové technologie se narodil v roce 1971 ve Západní Virginii. Jako technologický a ekonomický analytik se dlouhodobě podílí na technologickém rozvoji a zkoumání jeho dopadu na společnost, ekonomiku a průmysl a obchod. Významně přispěl k prezidentské kampani Barraca Obamy, kde působil jako jeden z konzultantů při tvorbě technologického a inovačního plánu. Spolupracoval také s Hillary Clintonovou, kde jedním z jeho klíčových témat byl internet, jeho stav, vývoj a svoboda virtuálního prostoru. Zabývá se také webovými prezentacemi a sociálními sítěmi a od počátku jejich rozšíření prosazoval jejich využití jako neocenitelný nástroj pro kreativní komunikaci mezi institucemi a veřejností. Ve své práci ve veřejných institucích byl jeho největším tématem digitalizace veřejného prostoru. Jeho tým byl také silně zapojen do krize a války v Libyi, organizoval a řídil všechny digitální aktivity, jako je výuka členů lybijské opozice, jak se vyhnout státní cenzuře na internetu. Během svého vládního působení byl jedním z předních kritiků veškerého úsilí o kontrolu internetu. Kromě svých vládních aktivit ve Spojených státech je Ross autorem řady knih o technologickém rozvoji, jejich místě v dnešním světě a jejich vztahu k různým životním oblastem nebo technologické analýze. Mezi jeho nejúspěšnější knihy patří kniha Fields of the Future, kde se zabývá budoucím vývojem trhu, průmyslu a ekonomiky a přemýšlí o vývoji různých oborů, které se bude rozvíjet díky technologii a které ne a jeké bude mít člověk místo v budoucím technologickém světě.

https://www.alecross.com

Andrew Keen (GB/USA)

Britsko-americký podnikatel a spisovatel se narodil v roce 1960 v Londýně. Jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejhlasitějších kritiků současné internetové společnosti. Keen prošel celou řadou velkých a významných technologických společností, ale nejvíce se proslavil jako autor a kritik technologické revoluce 21. století. Podle něj internet ve své současné podobě devalvuje společnost jako celek, protože naprostá informační svoboda internetu uvádí uživatele v informační zmatek. Zejména se vytrácí profesionální autorita v oborech, kde odbornost zajišťuje právě vzdělání a specifické oborové znalosti, protože internet umožňuje každému, i tomu s minimálním vzděláním a znalostmi, publikovat na internetu jakékoliv nepodložené, často naprosto absurdně zcestné domněnky, například v oboru lékařství, které si v nepřehledném virtuálním světě najdou své čtenáře a mohou mít i fatální důsledky. Každý se mlže na anonymním internetu stát odborníkem na cokoliv, a právě anonymita spojená s naprostou svobodou vede nejen k devalvaci vzdělání a opravdových schopností, ale i k agresi. Keen tento stav označuje jako „internetový narcismus“

http://www.ajkeen.com/work

EKOLOGIE A UDRŽITELNÝ ROZVOJ

Inger La Cour Andersen (DK)

Dánská ekonomka a environmentalistka, narozena v roce 1958 v Jerupu v Dánsku. Během své kariéry zastávala řadu pozic, zejména pro OSN, kde se zabývala otázkami, jako je dezertifikace a nedostatek vody. Při práci pro Světovou banku se znovu zaměřila na vodu, životní prostředí a udržitelnost v severní Africe a na Středním východě. V letech 2010 a 2011 působila jako viceprezidentka Světové banky pro udržitelný rozvoj a dohlížela na priority Světové banky, jako jsou zemědělská produkce, bezpečnost potravin, odolnost vůči změnám klimatu, sociální blahobyt, kultura a rozvoj. Od roku 2019 je generální ředitelkou Programu OSN pro životní prostředí. Téma vody je nyní aktuálnější než kdy jindy, nejen v severní Africe a na Středním východě.

Greta Thunberg (SWE)

Švédská ekologická aktivistka, která se narodila v roce 2003 ve Stockholmu ve Švédsku. Greta Thunbergová se stala tváří boje proti změně klimatu v 21. století. Již ve věku 15 let zorganizovala hnutí „Školní stávka za klima“, které se rozšířilo po celém Švédsku. Proslavila se po celém světě v roce 2019, když se zúčastnila summitu OSN o změně klimatu. Na tomto setkání sdělila všem světovým vůdcům své obavy z jejich selhání. Výzvou „jak se opovažujete“ obviňovala všechny přítomné ze sdílené odpovědnosti za to, že svět ztrácí svou budoucnost a že upřednostňují ekonomické zájmy před odpovědným přístupem ke globálnímu klimatu. Greta je nyní ikonou globálního environmentálního hnutí a boje o zachování planety pro budoucí generace.

FILM

Wes Anderson (USA)

Americký režisér a kurátor se narodil v roce 1969 v Houstonu. Wes Anderson je jedním z těch režisérů, kteří se stali ikonickými, a jejich filmy nesou nezaměnitelnou poetiku vyprávění a vizuálního stylu. Andersonovy filmy mají hodně společného, ​​jeho rukopis vyvolává podobné pocity v publiku v různých příbězích. Černý smysl pro humor a ironii kombinovaný s existenciálním rozjímáním, mazání rozdílů mezi dětmi a dospělými, probuzení pocitu nostalgie, vše s naprosto precizní a typicky symetrickou kamerou, střihem a velmi přesným vedením celého projektu zpracovaného do posledního detailu . Vše zabalené v pastelové extravaganci. To jsou atributy, díky nimž Anderson není jen ikonickým režisérem počátku 21. století. V roce 2019 se stal kurátorem své vlastní umělecké výstavy se svou partnerkou, designérkou Juman Malouf. Vídeňské Kunsthistorisches Museum chtělo svým sbírkám dát nový směr, a tak začalo zvát umělce z jiných oborů, aby se stali kurátory. V roce 2019 se jím stal Wes Anderson a jeho rukopis rozhodně nepopře. Pokud jsou jeho filmy trochu jako muzejní výstava, je jeho výstava jako film?

http://wesanderson.tv

ARCHITEKTURA

Steven Holl (USA)

Americký architekt a pedagog se narodil v roce 1947 ve státě Washington. Je držitelem mnoha ocenění. Jeho práce je inovativní, inspiruje společnost k interakci s lidmi, s budovou as prostředím, ve kterém se nachází. Důležitým prvkem Hillových budov je světlo, rád používá nové materiály a zdůrazňuje jejich zpracování. Hollova teorie ukotvení je velmi dobře známa: Architektura příliš nezasahuje do krajiny, protože slouží k jejímu vysvětlení. Architektura a místo by měly být zkušenostní, metafyzickým a poetickým spojením. Steven Holl navrhl mnoho muzeí a budov pro kulturní účely, jako například: Nancy a Rich Kinder Museum, USA, Houston, 2020, Institut pro současné umění, USA, Richmond, 2018, Herningovo muzeum současného umění, Dánsko, Herning, 2009, rozšíření The Nelson-Atkinsovo muzeum umění, USA, Kansas-City, 2007, Bellevue Arts Museum, USA, Bellevue, 2001, Kiasma Museum of Contemporary Art, Finsko, Helsinky, 1998. Společenské centrum Franz Kafka v Praze v České republice.

https://www.stevenholl.com/projects/type/museums

Jacques Herzog & Pierre de Meuron (CH)

Jeden z nejdůležitějších architektonických ateliérů současnosti. Jacques Herzog a Pierre de Meuron spolupracují od roku 1979 a stojí za ikonickými architektonickými návrhy. Jejich rozsah pokrytí je neuvěřitelný a ukazuje na dokonalé pojetí architektury a navrhují od rodinných domů po muzea, koncertní sály, urbanistické projekty a sportovní stadiony. Jedinečnost studia spočívá jak v jeho vlastním vývoji od kubistické jednoduchosti k jejich současné geometrické dynamice, tak ve schopnosti experimentovat nejen s tvarem, ale zejména s materiály, na které kladou velký důraz. Jsou také dobře známí široké veřejnosti prostřednictvím designu ikonických sportovních zařízení, jako je Allianz Arena v Mnichově a stadionu „Bird’s Nest“ navrženého a postaveného pro olympijské hry v Pekingu v roce 2008. Jejich vztah k současnému umění se projevuje ve dvou úrovních. Prvním je spolupráce s významnými umělci, například Josepfem Beuysem. Druhá část se zabývá návrhy muzeí a galerií. Mezi nejznámější patří Tate Modern v Londýně, MH de Young Memorial Museum v San Franciscu, Walker Art Center v Minneapolis, CaixaForum Madrid v Madridu, Tenerife Art Space v Tenerife, Muzeum kultur v Basileji, Serpentines Galleries v Londýně, Muzeum farního umění v New Yorku, Muzeum umění Pérez v Miami nebo Muzeum Unterlinden v Colmaru, Francie.

https://www.herzogdemeuron.com/index.html

Daniel Liebeskind (USA)

Americký architekt polského původu se narodil v roce 1946 v Lodži. Jeho prvním velkým projektem se stalo Židovské muzeum v Berlíně, první muzeum na světě věnované holocaustu, které bylo otevřeno v roce 2001. Získal celosvětovou popularitu v soutěži o vybudování nového Světového obchodního centra a památníku obětem teroristyckých útoků z 11. září 2001. Libeskind navrhuje desítky projektů po celém světě. K nejznámějším patří Imperial War Museum of North Manchester, Military History Museum v Drážďanech, Ohio Holocaust & Liberators Memorial v Columbusu, Dánské židovské muzeum v Kodani a mnoho dalších. Jeho tvorba se vyznačuje ostrými netradičními tvary, které jsou často vnímány jako dekonstruvistické.

https://libeskind.com

Eva Jiřičná (CZ)

Česká architektka se narodila v roce 1939 ve Zlíně, v Československu. Vystudovala architekturu v Praze a v roce 1968 odjela na stáž do Londýna. Po sovětském okupaci v srpnu 1968 ji byl znemožněn návrat do Československa a zůstala v Londýně, kde začala pracova v architektonickém ateliéru Louis de Soisson, kde navrhla svůj první velký projekt, kterým byl přístavu Brightnonu. Spolupravoala se známým architektem Richardem Rogersem. Za svou kariéru si vybudovala svébytný rukopis založený na práci s betonem a sklem. Pracovala na zajímavých projektech a proslavila se díky interiérům velkých obchodních domů a butiků v Londýně a New Yourku. Její typickou prácí jsou také výrazná skleněná schodiště. Eva Jiřičná pracovala na projektech v České republice i ve Velké Británii. V České republice je známa také díky spolupráci s Václavem a Dagmar Havlovými na rekonstrukci kostela sv. Anny v Praze, kde společně vybudovali „Pražskou křižovatku“, mezinárodní duchovní centrum, které umožňuje setkávání  lidi napříč činnostmi, původem a názory. Společensko – kulturní centrum pro téměř 500 lidí je dnes jedním z nejunikátnějších společenských prostorů v Praze i díky uměleckým dílům českých umělců jako jsou Bořek Šípek, Kurt Gebauer a další. Eva Jiřičná za svou práci získala řadu ocenění. Je komandérkou Řádu britského impéria, je členkou Královské akademie umění, získala cenu Jane Drewová za přínos postavení žen v architektuře a řadu dalších cen.

UMĚNÍ

Magdalena Jetelová (CZ)

Magdalena Jetelová se narodila v roce 1946 v Semilech. Studia na Akademii výtvarných umění v Praze ukončila v roce 1971. V profesním životě v bývalém Československu jí bylo zabráněno, protože se účastnila neformálních uměleckých akcí. Proto realizovala své koncepční projekty v oblasti umění pouze pro své blízké přátele. V roce 1985 emigrovala do Německa a zanechala projekt zaměřený na podzemní zahradu v pražském předměstí Jižní město. Od roku 1990 do roku 2004 vyučovala na Umělecké akademii města Düsseldorf, kde našla svůj nový domov. Po rozdělení Československa působila jako konzultantka rady Pražského hradu. Během tohoto období v roce 1993 nainstalovala důležitou výstavu v letním paláci Belvedere. V roce 2006 získala Lovis Corinth Prize; získala řadu vyznamenání v Evropě a USA. Její tvorba je směsicí landartu, jasného konceptu, objektu a architektury. Všechny její objekty jsou plné mystifikací a kulturních, historických a ekologických otázek; zaměstnávají naše smysly, pochybují o lidském chování. Mnoho jejích známých děl (Schody nebo Židle) mají skryté politické významy. Jeden z jejích projektů s názvem Domestication byl představen na některých místech v Evropě. Magdalena Jetelová pracuje také s laserem nebo radarem a používá beletrii nebo světlo, např. V projektu Atlantic Wall v Jutsku v Dánsku, kde pomocí laserových paprsků psala myšlenky a citace francouzského filozofa Paula Virilia o opevnění Atlantic Wall. Jednou se dotkla stejných míst, kde by se vybudovala železniční trať mezi Velkou Británií a Evropou. Jednou z jejích posledních důležitých instalací je Touch of Time v Národní galerii v Praze. Magdalena Jetelová se zabývá hlubokým dosahem vizuálního umění odrážejícím tu a nyní, kterým se věnuje mnoho muzeálních výstav. Očekává se, že její prezentace bude mít takový smysl.

www.jetelova.de

Kateřina Šedá (CZ)

Česká umělkyně se narodila v roce 1977. Jedna z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších současných umělců z České republiky je známá svým nekonvenčním pojetím umění a stala se teprve druhým českým umělcem, který samostatně vystavoval v Tate Modern a to projekt Bedřichovice na Temži. Do centra Londýna převedla malou středoevropskou vesnici se svými obyvateli a jejich každodenním životem. Její umění je konceptuální a témata jsou čistě sociální. Není tradiční umělkyní, snaží se přivést umění do veřejného prostoru a jejím uměleckým materiálem jsou lidské vztahy, lidé samotní a kultura obecně. Cílem jejích projektů je především prolomit sociální stereotypy a sociální izolaci. Jedním z jejích prvních velkých projektů byl projekt „je to jedno“, kde se pokusila vrátit radost ze života své babičce, se kterou začala kreslit sortiment skladu, ve kterém celý život pracovala. Dosud poslední velkolepý projekt z roku 2017 je nazván UNES-CO. UNES-CO (Mezinárodní organizace pro normální život) se snaží poukázat na turistickou obsazenost měst zapsaných na seznamu UNESCO, která v důsledku toho ztrácí svou autentičnost, a především vlastní lidi, kteří ztrácí příležitost vést každodenní život v centru turistických měst.